Narcismus a perfekcionismus: Tanec mezi iluzí a skrytou pravdou

Perfekcionismus je příznakem mnoha poruch, a proto může člověk být perfekcionista, aniž by měl narcistickou poruchu osobnosti. A co naopak?

K napsání tohoto článku mne přivedla myšlenka vánočního úklidu v konfrontaci s narcismem. Všimli jste si někdy, jak puntičkářští a perfektní jsou narcisté navenek? Jak nejraději před celou planetou vytknou jediné smítko prachu. Všimli jste si, že když cokoliv demonstrativně přepečlivě a perfektně dělají, trvá jim to neuvěřitelně dlouho a pokud se kdy doškrábou ke konci, tak se jedná o veledílo hodné mezinárodního ocenění? A v neposlední řadě, všimli jste si, že když se pedantský pořádku milovný predátor dostane do situace například slaměného vdovce anebo zůstanou sami, tak jim ale vůbec nevadí jejich vlastní nepořádek? Když byl s tebou, tak muselo být všechno ve stavu tip top a běda ti, jak ne. Avšak jakmile zůstane sám, přejde na úsporná jednorázová řešení. Jakmile uloví nějakou novou kořist anebo očekávají návštěvu podstatného zdroje, propadnou úklidové panice jen ze strachu z ostudy, nikoliv proto, že by sami tak chtěli. Jakmile uklízecí euforie opadne, přejdou do svého chlívku nešťastného a odstrčeného prasátka.

Co z toho vyplývá? Může anebo nemůže být narcista perfekcionista?

Někteří autoři označují perfekcionismus za osobnostní rys, jehož charakteristikou je snaha člověka o co nejlepší výkon a výsledek. Avšak tato definice vyžaduje několik mých výhrad. Je klíčové zdůraznit význam výchovy v autoritativním postavení rodičů. Ano, ono internalizované pojetí odměny za předváděný výkon dítěte, kterému se dítě velmi rychle naučilo.

Dynamika rodičovského přetlaku na nezdravou soutěživost může u dítěte iniciovat svým způsobem dětské zavděčování se a snahu být maximálně perfektní. Motivovanějším se potom dítě stává, když se naučí, že za své úspěchy bude rodiči náležitě odměněno.

Perfekcionismus vychází také z konceptu triangulace rodičů, kde je dítě upřednostňováno na úkor ostatních. V tomto soutěživém prostředí může perfekcionismus vzniknout jako způsob, jak dosáhnout uznání a lásky v rodinném systému. Tyto zkušenosti mohou vést k formování vysokých, někdy nereálných cílů a snahu vždy podávat nejlepší výkony.

Kde tedy končí hranice zdravého perfekcionismu a začíná hranice narcismu v důsledku výchovy, když mezi hlavní příznaky narcismu patří:

• Přehnaný pocit oprávněnosti
• Nedostatek empatie
• Arogance
• Žárlivost
• Manipulace

A následně existují podobné příčiny:

• Oddělování se – rozštěpování osobnosti
• Nedostatečná stálost objektu
• Nedostatek ambivalence
• Neschopnost opravit hanbu

Lidé s narcistickou poruchou osobnosti se spoléhají na idealizované falešné "já" proto, aby se vyhnuli konfrontaci se svým vlastním "špatným nebo nedostatečným já". Právě kvůli příčině oddělení se nebo rozštěpení osobnosti mohou sami sebe vnímat jen jako "dobré" anebo "špatné". Všechno kolem nich bývá buď bílé anebo černé. Žádný odstín míchaný ze dvou barev nenajdete a o to hůře, když by měli narcisté sami sebe přistihnout v černé. Nechtějí černou, a proto dělají všechno proto, aby zůstali, byť i falešně, ale přesto jen v bílé. Tedy za předpokladu, že bílá nese pro narcistu význam "všeho dobrého".

Hlavním zájmem narcisty je vyhnout se studu (hanbě a strachu s hanby). To je právě ono přistižení se. Proto se maskují a všelijak se schovávají za idealizované falešné "já". Jejich osobnost se jakoby rozdělí a navenek reprezentují úplně jiného člověka, než v blízkém prostředí anebo doma, kde mohou znovu sehrát divadlo toho, kým skutečně mohou, ale nemusí být. Je velmi obtížné a prakticky velmi náročné odhalit u narcistů jejich skutečné a pravé "já", protože co slovo, to klam a co prostředí, to hra. Někdy pomáhá číst mezi řádky a opravdu velmi pečlivé naslouchání včetně vnímání jejich projevů řeči těla.

Pro narcistu je důležité, aby svému podvodu sami maximálně uvěřili. V podstatě si vytváří příběh, o jehož skutečnostech přemítají a utváří jej tak dlouho než dosáhnou naprosté dokonalosti. Tomuto zvrácenému příběhu nakonec sami začnou věřit. Budou natolik přesvědčeni o svém příběhu, že jeho trhliny objevíte až v konfrontaci se zněním protistrany anebo s realitou. Egoisté včetně narcistů totiž fungují tak, že čím více věří sami svým příběhům, tím přesvědčivěji se prezentují na veřejnosti a tím efektivněji mohou s lidmi manipulovat.

Mimochodem, kde se tomu asi tak mohli naučit? Že by základní kurz a první lekce z dětství?

A nyní zpátky k perfekcionismu. Je vidět, že perfekcionismus by mohl být na spektru narcismu, protože idealizované falešné já musí být bezchybné a perfekcionismus zapadá do bezchybnosti.

Perfekcionismus mívá několik variant projevů, proto se s ním obvykle potkáváme nejen u narcistů. "Nemusíš být narcistou, když chceš, aby výsledek tvé práce byl perfektní, a sám se maximálně o takový výsledek budeš snažit, aniž bys kohokoliv druhého zneužil. Ale můžeš být narcistickým perfekcionistou, když zneužiješ druhého pro svůj vlastní prospěch bez toho, aby ses o perfektní výsledek jakkoliv aktivně přičinil, neboť funguješ pouze jako pasivně agresivní uživatel."

Obecně existují dva druhy perfekcionismu. Jedná se o adaptivní a maladaptivní perfekcionismus. Člověk charakterizovaný adaptivním perfekcionismem je schopen definovat realistické cíle a po dosažení těchto cílů zažít uspokojení. Lidé, kteří mají sklon k adaptivnímu perfekcionismu, se také zaměřují na oblasti, kde potřebují zlepšení, a nenechají se snadno odradit vlastními nedostatky.

V druhém případě, v maladaptivním perfekcionismu, si člověk klade nepřiměřeně vysoké nároky na svůj výkon. Tato osobní měřítka jsou často objektivně nedosažitelná, a proto jsou spojena s nepříjemným pocitem, že to, čeho bylo dosaženo, je neúplné nebo nedokonalé. Proto je jedním z nejčastějších příznaků myšlení náchylného k maladaptivnímu perfekcionismu myšlenka, že "musím dělat všechno perfektně, nebo to nedělat vůbec".

Perfekcionismus je poháněn hlavně strachem jedince, že není dost dobrý. Strach ze selhání je tak velký, že často vede člověka k extrémním formám chování (např. obviňování druhých), aby se vyhnul pocitům selhání a z toho vyplývající úzkosti. Tento typ perfekcionismu je negativní především kvůli jeho potenciálu stát se paralyzovaným v podobě prokrastinace nebo vyhýbání se novým zkušenostem.

Zdroj: Perfekcionismus - formy a původ – Psycholog PhDr. PaedDr. Dušan Fábik (bratislavapsycholog.sk)

U narcistů je důležité vypadat bezchybně před ostatními. Primární dovednosti jsou nezbytné k tomu, aby byli vnímáni jako bezchybní a vyhnuli se studu.

Z permanentní emoce strachu z hanby si narcista vybuduje svůj obranný mechanismus, který zahrnuje manipulaci s ostatními. K tomu narcistům napomáhá projekce, gaslighting nebo triangulace. U narcistů se jedná o přehnaný pocit oprávněnosti, přičemž perfekcionista takové znaky vykazovat nemusí.

Narcisté se oblékají do pláště falešné osobnosti

Narcisté si myslí, že jsou dokonalí a všichni ostatní jsou nedokonalí a někdy vyloženě hloupí. Proto narcisté neočekávají, že by někdo jiný mohl být tak dokonalý jako oni. Oblékají si na sebe plášť "dokonalosti", což znamená, že pod tímto pláštěm skrývají hlubokou pravdu o jejich podvědomí, že jsou nedokonalí, oškliví.

Když na sebe oblečete takový plášť, budete pod ním oblečeni do neutichající sebekritiky. V morku kostí budete zraňováni pochybnostmi, ale pláštěm budete natolik chráněni, že budete mít dost síly na to rozehrát divadlo pro svou novou oběť a okolí. Běda tichému (skrytému) narcistovi, který ztratí plášť narcistické dokonalosti s tak trochu maladaptivním perfekcionismem.

"Perfekcionismus" se s největší pravděpodobností vyskytuje u lidí se spoluzávislými rysy. Kodepedenti (spoluzávislí) obvykle věří, že jsou nedokonalí, oškliví a špatní, ale neskrývají tuto skutečnost sami před sebou, nýbrž jí věří každým vláknem své bytosti. Jdou do světa s naprostým nedostatkem sebelásky. Od raného dětství byli vychováváni k tomu, aby věřili, že jediný způsob, jak získat lásku, je potěšit lidi a tím získat jejich zájem, lásku a náklonnost.

Jakmile odejdou z domova, jejich vnitřní kritik přebírá roli rodiče, který je neustále kritizuje a snaží se je dovést k dokonalosti. To je může vést k tomu, že na ostatní promítají potřebu být dokonalí a snaží se ovládat lidi kolem sebe, protože by měli splňovat neúprosné standardy, které si sami stanovili. (Obvyklým vnitřním hlasem bývá něco jako "takový život jsem si nepředstavovala", nebo "tohle nechci, aby doma naši věděli")

Rozdíl mezi narcistou a kopendentem je v tom, že spoluzávislý může vyléčit svůj perfekcionismus a pokusí se změnit své vnímání nějakou formou terapie. Narcista nikdy neuslyší, že má chyby, a potrestá člověka za to, že jen naznačil, že je má.

Narcisté jsou falešní perfekcionisté.

Narcisté dělají to, co je třeba, aby udrželi show. Rádi vypadají, jako by to měli pohromadě. Ve skutečnosti to nemají pohromadě. Když potřebují být dokonalí, mohou vykonat čin, který je ve své snaze o dokonalost přehnaný. Nebude to však fungovat normálně. Bude se to zdát vynucené a vykonstruované.

Všichni narcisté, které znám, jsou "na oko" absolutní perfekcionisté. To je důvod, proč když uděláte jednu maličkost, která vybočuje z řady, stanete se "úplně špatnými".

Každý se musí chovat určitým způsobem, jinak se stanete "úplně špatnými". Musíte mluvit určitým způsobem, mít stejné přesvědčení jako narcista, užívat si přesně stejné věci, které dělá, nebo riskujete, že vás bude nenávidět. Prakticky jen obtížně budete bojovat a ve finále zjistíte, že nejlepší cestou pro vás bude, bylo a je se přizpůsobit.

Závěrem lze říci, že ne všichni perfekcionisté mají narcistickou poruchu osobnosti, protože existuje mnoho poruch, jejichž příznakem je perfekcionismus, nemluvě o tom, že člověk může být perfekcionista, aniž by měl vůbec nějakou poruchu. Perfekcionismus může být nástrojem k dosažení cílů, ale může též signalizovat hlubší psychické problémy. Je důležité rozlišovat mezi zdravým a problematickým perfekcionismem a přijmout kroky ke snížení negativních důsledků tohoto chování. Perfekcionismus a narcismus mohou být vzájemně propojeny, ale nemusí být nevyhnutelně spojeny.

Ave poustevníci!