Každý skutečný rodič bude vždy upřednostňovat potřeby svých dětí před svými vlastními, zatímco narcista bude vždy považovat své vlastní potřeby za prioritu a dítě (děti) za nic víc než pěšáky ve své hře o kontrolu a dominanci. Snahou každého skutečného vychovatele je, aby jeho dítě bylo zaopatřené, šťastné a zdravé. Děti vyžadují péči, lásku, pozornost a trpělivost. Děti mají tendenci rozpoznat kreténské chování nevinným, neposkvrněným způsobem.

Obecně známým vysvětlením je, že traumatizující a stresující události z dětství se podílí na formování osobnosti člověka. Za tímto tvrzením neshledáme žádnou inovaci. Hovoříme o něčem tam někde venku za zavřenými dveřmi. Svět venku bývá zcela odlišný od světa doma. A přitom je naše diskrétní zákulisí tolik důležité.

Jako rodič můžete svému dítěti umetat cestu a dítě nezná frustraci z vlastních neúspěchů. Taková péče zpravidla pokračuje výběrem směru, kterým je dítě vedeno. Dítě je adaptováno ve schopnosti, kdy si nic nemusí zařizovat samo. Časem může dojít ke zvýšení snahy dítěte  o seberealizaci, avšak s destruktivním důsledkem. 

Obdobný problém nastává ve zvláštních situacích, kdy jako rodič z různých důvodů vynese své dítě do role svého "parťáka". Takové dítě přebírá nejen účast na spoluzodpovědnosti, ale zároveň se mezi rodičem a dítětem vytváří empatické pouto magických schopností. 

Zázračné ego dítěte se nenápadně etabluje i v situacích, kdy jej posadíte před televizi nebo chytrý telefon, jen abyste měli chvilku času pro své činnosti. Když pastelkami nakreslí své mistrovské dílo na bílou stěnu v obyváku. Když jej postavíte do role obětního beránka "stvořil jsem tě, tak tě vlastním" anebo zlatého dítěte (vnoučete) "jsi mým zázračným nástrojem mého prospěchu". A mnoho dalších situací, kdy se nepodaří prohlédnout dopad vývoje osobnosti dítěte. Obzvlášť zákeřnou složkou je růst a vývoj dítěte se zkreslenou a poskvrněnou definicí lásky, soucitu a empatie.

Z mnoha proměnných můžeme označit také nezanedbatelný podíl vlivu systému jako celku, ale i genetickou paměť a predispozici jedince v prenatálním období. 

Uvádím několik příkladů, kdy mohlo docházet k budování nezdravých základů pro komplikované dospívání a ještě složitější dospělost. 

Mohlo se jednat o překonávání vnitřních zábran specifického volání o pomoc. Mohlo se jednat o zrcadlový projev nedostatku uznání, pochvaly, soucitu, pochopení a sounáležitosti. Mohlo se jednat o nerovnováhu ve fyzickém kontaktu z minulosti s projevem do zranitelnosti, která je dnes maskována hrubostí a někdy až arogancí či zneužíváním na emoční úrovni.  Nedostatek motivace a podpory dítěte se dnes může projevovat ve formě  podceňování se snížením sebeúcty. Mentální a fyzické zneužívání může mít příčinu v dnešním submisivním přístupu člověka. A naopak příliš vysoké protěžování dítěte mohlo být základem podoby dnešního narcise.

V dětství nás někdo mohl naučit paradoxnímu přetváření ve svém přesvědčení o své grandiozitě. Mohlo se jednat o nedostatečnou komunikaci, tím myslím, že dnes nemáme důvěru ve svěřování se s čímkoliv, protože nemáme dostatečnou odvahu k odkrytí své minulosti. A i kdybychom jí měli, obáváme se zrady a ponížení. 

To, co dnes považujeme za malichernost, nemusí nutně být bezvýznamné pro dítě. Dítě není schopné spoustu příběhů pochopit a ploché srovnání s obvyklostí ponechává  nezodpovězené dětské otázky. Zejména nedostatečně vysvětlené "proč" si dítě ukládá ve svém individuálním vnímání jako své "protože". Jedná se o mnoho drobných událostí, které dítě v horizontu určitého období ovlivní a zanechají v něm prázdno, smutek a strach. Dítě se učí a je senzitivní na detaily, které jsou pro něho nejen snadněji viditelné, ale i zapamatovatelné. To všechno se odehrává na úrovni podvědomí v tvorbě skrytých reflexů. 

Člověk si odnáší z dětství zkušenosti uložené hluboko v sobě, přičemž navenek reaguje v obraně maskovanými manévry. Ten, kdo mlčí, může křičet uvnitř sebe. A naopak, ten, který se vyjadřuje agresivně, může skrývat pláč uvnitř sebe. Co člověk, to jiný vnitřní svět a diametrálně odlišné hry.

Proto bývá velmi zavádějící určitému projevu chování přiřazovat jakoukoliv definitivní nálepku duševního onemocnění bez odpovídající profesní diagnostiky. Neboť pravdou zůstávají pochybnosti o svém vlastním pohledu.

Konfrontace dvou osob, kdy jeden neplní očekávání druhého, bývá provázena nálepkováním právě trendové poruchy osobnosti. Protivníka jednoduše označíme za manipulátora, narcise, psychopata anebo asociála. Nejenže jsme schopni stanovit diagnózu druhému bez odborných znalostí, ale i zároveň nálepkujeme sami sebe! Protože jak mluvíme o druhých, takovými ve skutečnosti jsme!

Naše ego nám nedovoluje připustit jakékoliv kompromisní dohody a už vůbec ne stabilizovat agresivní pudy za harmonii vyváženého respektu.

Když neumíme obhájit a vysvětlit si to, co nechápeme, k čemu nenacházíme relevantní vysvětlení, snadno hodíme vinu na dětství. Jak obvyklé a snadné přenést vinu na naše rodiče, vychovatele a další. Jako kdyby naše dětství neslo vinu za to, že jsme právě potkali svého Severuse Snapeho anebo jsme žili vedle své Dolores Umbridgeové.

V dětství k nám bylo přistupováno, jak nejlépe mohlo být s ohledem k situaci, poměrům a materiálním podmínkám. Pravda bývá někde na půl cesty. Nic není jen černé anebo jen bílé.

Trochu odbočím od hlavního téma toho článku, ale nemohu nepřipomenout stav dnešní reaktivity děti na povinnost a odpovědnost. Řekla bych, že  je poměrně často praktikována moderní verze liberální výchovy, kdy důsledkem je dětská nezodpovědnost a lhostejnost. Nejistota a zmatek v dítěti vytváří prostor pro zastavení příležitosti vývoje povahy. To je důsledek stylu, kdy dítě je málo anebo vůbec svým vychovatelem řízeno. 

(Autokratický styl výchovy potom svou podstatou vychovává submisivní, závislé a málo iniciativní osobnosti, někdy také osoby agresivní k autoritám. Demokratická výchova bývá zaměňována za liberální, kdy extrémy ve výchově skutečně ovlivňují vývoj dítěte a jeho bytí v dospělosti.)

Samozřejmě, že výjimky potvrzují pravidlo a vůbec se nesnažím jakýmkoliv způsobem devalvovat domácí psychické a duševní násilí. Naopak poukazuji na trend doby, který definitivně válcuje charakter, úctu, odpovědnost a respekt. Odvracíme zrak od problémů ve vztazích za zavřenými dveřmi. Protože skutečný psychický a duševní teror není otázkou jedné hádky, ale dlouhodobým procesem, o kterém se málokdo chce bavit a ještě méně jej chce řešit jakkoliv veřejně.

Vzpomínám si, jak posluchači jedné přednášky zamítli tvrzení, že dřív anebo později se z nás všech tak trochu stanou lidé s narcistickým syndromem. Uběhlo několik let a domnívám se, že přeživší osoba si ze vztahu s narcisem odnáší i kousek narcistické manipulace, které se přiučila. A narcis se zdokonalil, protože co zdroj, to podobný začátek, ale nikoliv obdobný konec. I když křičíme, "odporný narcis", možná se z nás všech tak nějak postupně rodí nové klony narcistického syndromu.  Zaujati výkonem a alibismem výhod, byť v koutku svých duší hledáme lidskou důstojnost. Neboť se zoufale domáháme soucitu a pochopení. A s kým se nejlépe manipuluje? Ano s člověkem (dítětem), který má strach.

Mimochodem, kdo nebo co se přesně skrývá za vaším věčným strachem?

A jak říkám, nesuďme, dokud neznáme skutečný a pravdivý příběh obou stran. A nesnažme se o škatulkování (nálepkování). Emocionální inteligence se totiž začala ve své podstatě razantně měnit. Jedeme v tom bez výjimek úplně všichni, protože se jedná o vliv doby(systému) a životních podmínek. Naše mikro bytí nemůže existovat bez symbiózy na makro dění. A tak to je, když nevychovaní chtějí vychovávat, když charakter je vzácností a odpovědnost břemenem. Když na místo toho, abychom se chránili a podporovali, se navzájem ničíme a zraňujeme.

Říkáte, že se vás netýká? Už jsem se dostatečně porýpala ve vašem egu? Pojďme se tedy podívat na to, co by mohlo pocházet z dětského trauma. Anebo čemu jsme se naučili a nalháváme si, že za to nese odpovědnost fantom skrytý za "oni".

1) Trpíte grandiózním pocitem vlastní důležitosti (např. zveličujete úspěchy, talenty, očekáváte, že budete uznáni jako výjimeční bez odpovídajících úspěchů). Abyste byli přijati, museli jste mít potřebu být nadřazený? Může se jednat o majetek nabytý z dědictví, krásu, inteligenci, výšku, "jméno" atd.. Jakou osobní výjimečností se to pyšníte? Je její původ pravdivý anebo zkreslený zveličováním vašich kvalit? Snažíte se tak jen proto, aby došlo k tomu, že vás někdo pochválí? Byl to pocit bezpečí, kterým jste si přifoukli své kvality a tím ztratili svou empatii. Co na tom, že ostatní atributy byly ignorovány, nebo ještě hůř, znehodnocovány a trestány. 

2) Jste zaujatí fantaziemi o neomezeném úspěchu, moci, brilantnosti, kráse nebo ideální lásce? Toto zaujetí je skryté za strach z toho, že někdo odhalí vaší falešnost nebo nedokonalost. Samou snahou byste se přetrhli, jen aby vás někdo pochválil za něco, na čem musíte sakra tvrdě pracovat. Je naprosto nezbytné, aby se dokonalost a nepostradatelnost nedala přehlédnout. Ano, jedná se o počáteční fázi syndromu podvodníka. Děláte to všechno jenom proto, abyste obhájili pochvalu. Potřebujete získávat ujištění, že vaše konání není falešné. Není snadné se smířit s tím, že lidská sláva je jako polní tráva. Vnímáte, že za svou vydřenou výjimečnost musíte být více a více chváleni. 

3) Stýkáte se výhradně jen se sobě rovnými, protože ostatní plebs je pod vaší úroveň? Toto přesvědčení pochází ze sociálních nebo rodinných hodnot. Posiluje se školou, přáteli nebo komunitou. Velmi bohatí lidé trpí touto konkrétní charakteristikou. Typickým příkladem je aristokracie v mnoha zemích. Jednoduše z nejrůznějších důvodů a příčin je požadováno a očekáváno, že se nebudete stýkat s lidmi, kteří nejsou "jako vy". A pokud ano, což se většinou nestává, budou to příběhy pro červenou knihovnu. Bohatý zneužívá chudého (a proto se tolik chudých snaží o manželský svazek s bohatším).  Lovec vždycky snadněji uloví slabší kus (a proto se tolik slabých nechává zneužívat). Stavitel donekonečna bojuje s živly (a proto existuje bohatý lovec). 

Tyto tři odstavce neznamenají, že byste měli jakoukoliv duševní chorobu. Jste možná jen odpojeni od reality a můžete mít jako osobnost určité problémy. Můžete se cítit dysfunkčně v rozpoznávání komunity jako celku.

4) Vyžadujete nadměrný obdiv? Jste příliš zaujatí tím, abyste byli přijati a proto se zaměřujete víc na druhého, než abyste se soustředili na sebe? Typickým projevem je "co si budou ostatní myslet, co si o mne budou vyprávět"? Hanba, stud nebo pocit ponížení stojí za potřebou chvály, obdivu, ujištěním, potvrzením atd.. Co na tom, že se jedná o pózu a falešnou odezvu. Obáváte se toho, že by mohlo dojít k odhalení vaší nejistoty, nedostatků i zmatku nad tím, kdo doopravdy jste. Nejvhodnějším řešením tedy pro vás je skrýt osobní nedostatky za útok na druhého.

Příklad: Koupíte starou skříň, necháte jí nákladně zrenovovat, abyste následně říkali, "já jsem jí opravil". Koupíte si jako manželé nějakou věc a manželka řekne "to já jsem musela jít do práce, abys to mohl pořídit". A děti, které si hravě poradí s výsměchem a nadřazeností spolužáků v pubertě např. "no a co, že mám akné, to se vyhojí, ale tvůj hloupý mozek nikdo nevyléčí". 

Běžně toto chování odráží objektivizaci, zostuzování druhého, emoční zanedbání v podobách emočního trestání, transakční náklonost/přijetí nebo odmítnutí jako projev aktuálního prospěchu. Když někoho potřebujete nebo chcete, býváte akční a po dosažení svého záměru přejdete do stavu ignorace. Moc dobře vnímáte, proč tak trestáte své okolí a vaše okolí vás nejspíš bude vnímat jako osobu s nedostatkem emocí. Většina možná skočí na hru, že jste člověk nízkých emocí v důsledku zacyklení do traumat. Na druhou stranu si vytváříte falešná citová pouta s druhou osobou, která jsou založená na vaší potřebě dosáhnout zadostiučinění do doby, než vás druhá osoba prohlédne. Ano, toto může být trauma, které vzniklo v dětství.

5) Máte pocit oprávněnosti, tedy nepřiměřeně očekáváte zvláště příznivé zacházení nebo automatické splnění vašich očekávání? Tento fenomén nároku na cokoliv a ke komukoliv mívají lidé, kteří mají pocit, že jim má být splacen dluh, který mají ke komukoliv. To vychází z pocitu, že ostatní by si měli nějakým způsobem zasloužit váš zájem a pokud takový projevíte, měli by vám jej minimálně oplatit, nejlépe několikanásobně splatit. Tento nárok si vynucujete jakoukoliv formou. 

Příklad: Maminkám se přeci neodporuje a s maminkou musíte vždycky souhlasit. Musíte být hodní a poslušní, aby se s vámi maminka bavila. Tatínka musíte respektovat, co na tom, že vás šmíruje v koupelně. Musíš mi říkat pravdu, ale já ti budu lhát.  Mimochodem, dojde-li k fyzickému trestu, nezapomínejte, že agresivní projevy rodiče (vychovatelů atd.) vůči dítěti učí dítě, že tímto způsobem lze řešit konflikty. Fyzické tresty také dítě staví do podřízené role a zvyšují jeho pocity ohrožení, dítě má z rodiče strach.

Pocit vašeho nároku může také pocházet z vaší mentality, kdy vám vnitřní hlas našeptává: "Hodně sis protrpěla a zasloužíš si kompenzaci.". Nebo v případě, kdy jste se cítili jako oběť a tiše trpěli zneužíváním nebo jinými bolestmi a to všechno bylo zveřejněno tím nejbolestivějším způsobem proti vám. Publicita vám mohla přivodit posměch, ponížení nebo bagatelizování. Anebo naopak jste byli účastni traumatizující události, která nikdy nenašla světlo světa a viník za své činy nikdy nenesl odpovědnost, natož aby byl spravedlivě potrestán. Proto se dnes předvádíte v nadřazenosti, neboť se v zásadě nemůžete přijmout takoví, jací jste byli. Nemůžete druhé postavit jako sobě rovné. Ano, toto může být trauma, které vzniklo v dětství.

6) Jste interpersonálně vykořisťovatelský (tzn. využíváte ostatních k dosažení svých vlastních cílů). Je to, protože vás někdo naučil vykořisťovat a nyní toto schéma využíváte. Respektive zneužíváte, abyste nebyli zneužiti (buď si pachatelem anebo se modlíš). Tento typ chování se vyvíjí v urážlivém prostředí nebo tam, kde se s lidmi zachází jako s komoditami. Pro toho, kdo zneužívá, zpravidla takové vykořisťování není cizí a jednoduše zkouší, kam daleko může s druhým obratně manipulovat. Zneužívající vidí cíl a druhého jako prostředek k jeho dosažení za minimální anebo jinak  prospěšnou hodnotu (většinou 2 mouchy jednou ranou). Zneužívaný ve většině případů z počátku přistupuje na hru v zájmu dosažení uznání a pochvaly. Časem zneužívaný pochopí, že je obyčejně vykořisťovaný a trpí sníženým pocitem své vlastní hodnoty. Pokud zneužívaný (moucha) hru zneužívajícího (pavouk) včas neodhalí, dostane se do velmi husté  pavučiny. Opustit takovou pavučinu bude vyžadovat mnoho úsilí a dokonalý plán. V každém případě jakékoliv vykořisťování a zneužívání je velmi traumatizující. Ano, toto může být trauma, které vzniklo v dětství. 

7) Chybí vám empatie a nejste schopni rozpoznat potřeby druhých. Je naprosto nemožné, abyste se s druhými identifikovali? Lidé jsou obvykle neochotní rozpoznávat pocity druhých. Avšak nedostatek empatie není dobrovolným rozhodnutím. Nedostatek empatie bývá většinou spojen s dysfunkcí amygdaly a narušeným afektivním zpracováním podnětů. Jedná se o prokazatelnou neschopnost vžít se do pocitů druhých. O tomto neurobiologickém problému hovoříme jako o traumatizujícím stavu snížené afektivní nervové složky empatie, ke které se člověk postupně propracovává nevyrovnaností autonomního nervového systému. Ano, toto může být trauma, které vzniklo v dětství, ale sami jej v následujících letech zdokonalujeme.

8) Závidíte ostatním nebo věříte, že vám ostatní závidí? A tvrdíte, že tohle ignorujete, vůbec nemáte se závistí žádný problém? Proč tedy žárlíme? Ať je to závist nebo žárlivost, vždycky se bude jednat o pocit něco vlastnit. V rozumné míře na této vlastnosti neshledávám nic špatného a řekla bych, že se jedná o určitý projev lidskosti. Kořením života je zdravě cítit závist nebo věřit, že vám někdo závidí. Obdobně jako obava propsaná do pozitivní žárlivosti, jenž utužuje naše vztahy. Pokud se ale závist nebo žárlivost přehoupne do paranoi, je přehnaná a škodí, potom budeme mluvit o problému, než o lidské zkušenosti. Ano, toto může být trauma, které vzniklo v dětství, ale sami jej v následujících letech zdokonalujeme.

9) Cítíte se povýšeně, jste arogantní a zaujímáte nadřazené postoje? Máte tendenci posuzovat, soudit, neustále kritizovat a znehodnocovat do morku kostí a ještě vám takové projevy činí radost nebo potěšení? Je to zbytečné, protože každý, kdo se cítí být grandiózním, neukazuje světu svou nadřazenost, ale své přes příliš uzavřené chování, jehož prapůvod leží v poškozeném emocionálním kořeni. Ano, toto může být trauma, které vzniklo v dětství, ale sami jej v následujících letech zdokonalujeme.

Samozřejmě existují další charakteristiky, které jsem již tak dlouhým článkem nepodchytila. Může se jednat o perfekcionismus, vysoké standardy, pocity méněcennosti, chronická závist, stud, vztek, nuda a prázdnota, hyperostražitost a afektivní reaktivita, syndrom podvodníka, projevy hlasitého a nepřirozeného smíchu aj.. Tyto charakteristiky vždy skrývají nejistotu aktéra. A opravdu neškatulkujme, protože se nás to týká úplně všech, mou osobu nevyjímaje. Je velmi obtížné si v dnešní době a systému udržet nezaujatost a ještě být vyrovnaným.

Stručně řečeno, můžeme vidět, jak se projevem chování všichni snažíme maskovat vnitřní boj s emocionálním utrpením, které může, ale nemusí mít příčinu v našem dětství. Narcisté jsou tak škodliví, protože i když trpěli, měli něco, díky čemuž se cítili lépe, než ostatní. Proto falešné já roste mnohem snadněji a rychleji. Nezbývá, než se domnívat, že více anebo méně své falešné já maskujeme všichni a pěkně se tomu učíme jeden od druhého. Rozdíl je v podstatě a zaměření, protože bolí to, co neznáme. Jakmile se pocit naučíme, většinou jej léčíme pocity, které nebývají humánní. A tak se tvoří adaptace odrážející prezentaci narcistického syndromu v mnoha mutacích napříč celou populací. Ave poustevníci!