Pokud se domníváte, že za každým pláčem je lítost, smutek nebo stesk, můžete se mýlit. Pokud znáte člověka, který se obvykle projevuje velmi introvertně s tichým úsměvem, pravděpodobně budete zaskočeni jeho hlasitým smíchem. Může se jednat o upoutávání pozornosti anebo projev v negaci. Za jakýmkoliv projevem člověka může být záměr získat zcela odlišný účel, než o kterém se mu vás podařilo přesvědčit. Jedná se o manipulaci přirozeného projevu emocí. Takový proces najdeme v toxických vztazích.

Protože se přirozeně podvědomě opičíme po druhých, bývá obvyklé, že si tuto techniku osvojujeme v mnoha variantách. 

Jak rozeznat skutečný projev emocí od přetvářky? Je snadné číst mezi řádky?

Stresující prostředí a dlouhodobý tlak na emoční výkyvy zanechávají stopy v podobě obelhávání řeči těla. Člověk se postupně naučí své emoce vyjadřovat v odlišných formách. V těchto případech neprcháme před hladovým vlkem. Ani tady nefunguje živočišné stůj, bojuj nebo uteč. Tady se vůbec neběží závod na čas. Všechno se odehrává pěkně pomalu a tiše.

Ani nemůžeme toto napodobování nazývat falešnou rafinovaností, protože se jedná o vnucenou nutnost. Tedy na rozdíl od manipulátora, který bez klamů a hanebností nemůže přirozeně existovat. Manipulátor si jako predátor dávno připravil útok na svou kořist. Proto se cítí zmateně a podrážděně, když kořist prohlédne jeho manévry dříve, než očekával. Kořist správně využila svou vnucenou nutnost k tomu, aby přežila.

Když se ohlédnu do své praxe, potom musím říci, že většina klientů dříve anebo později přijde s otázkou "Jak jsem mohl (a) být tak naivní?". V tomto případě se neptají na naivitu jako čistotu, ale spíš na naivitu jako hloupost.

A odpověď je jednoduchá. Když predátor loví, nikdy si nevybere nejsilnější kus ze stáda, vždycky to bude jemu snadněji dostupná kořist. Proto si vás predátor vybral, zkusil, uspěl, nažral se a odešel. Kořist ovšem po jeho zásahu zůstává ve smyčce a to je přesně ten okamžik, kdy si pravděpodobně k sobě přitáhnete dalšího predátora.

Zůstane-li kořist zacyklena ve smyčce v prostředí stáda predátorů, potom takové kořisti nezbyde nic jiného než se přizpůsobit, aby přežila.

A to je základní kámen toho, proč se do nekonečna necháváme opít rohlíkem a těšíme se na drobky z chleba od dalších jiných predátorů. Predátoři budou vždy hledat toho, kdo sám sobě nevěří, kdo neporozuměl tomu, kdo a kým je! Kvůli utrpení kořist obvykle zahořkne. Zahořklost probudí zlobu, která se změní v pomstychtivost a následuje jen krůček k fatálnímu problému.

Jak z toho ven a přestat si vsugerovávat myšlenku, že jsem naivní? Zahájit rozplétání smyček a odstranit ze svého života zlobu a zlo. Prostě musíte odolat vnitřní tragédii a zlu. Zlo a zloba ve vás bude vytvářet všechno proti vám. Bude potřeba zpracovat své vlastní stíny uložené hodně hluboko a pochopit filozofii zla. V podstatě se budete učit umět být nebezpečným. Nic jiného ani nejde dělat, protože jinak budete do nekonečna posedlí svou zranitelností vůči zlu. Životní smyčka vás bude utahovat do nekončícího příběhu vlastní naivity.

Dalším podstatným problémem je, že nazýváme někoho někým, kdo jím vůbec není. Řeknu příklad. Nikdo jsme si dobrovolně nevybrali svou rodinu, matku a otce, sestry, bratry a další geneticky blízké osoby. Nejbližší okolí nám nemusí být nutně emočně prospěšné. Fakt, že máme někoho zapsaného v rodném listě, ještě neznamená, že to je náš přítel.

Podvědomě bychom rádi chtěli s každým nám blízkým vycházet. Zejména rodina je nám společensky blízká, ale může nám být emočně na hony vzdálená. Samozřejmě existují výjimky, ale obvykle nejvíc problémů nacházím vždy v rodinách.

Jak z toho ven? Pokud existují fotografie, když jste byli miminkem na vítání občánků, když vám byl rok, dva, tři, neskrývejte je. Takové, na kterých budete jen vy a nikdo jiný. Vystavte je svému pohledu, tak, abyste mohli k sobě kdykoliv promlouvat. Abyste si uvědomili, že to malé dítě na fotografii jste vy ve své čistotě pravosti. Obnovíte a probudíte emoční kořen sebe. Odmetete shnilé listí a vhlédnete do koruny stromu sebe sama.

Cyklící se smyčky a lidská naivita začínají tam, kde jsme ztratili sami sebe, Kde jsme zakopali své dětství za nánosy bolestí-traumat. Za zmatek, kdy z rodičů chceme mít svého přítele a k lidem přistupujeme, jako k našim terapeutům. Partner, kamarád, kolega není váš terapeut a ani se nestavte do role jejich terapeutů. Nikdo nejsme výchovný ústav, abychom druhého učili mluvit, naslouchat, přiznávat chyby, dodržovat sliby, nelhat a omlouvat se.

Když si přitáhnete jakéhokoliv dalšího člověka, budete jím poblázněni. Snadno se iracionálně zamilujete. Tak hodně hledáte "sebeoslazovaní" někde venku. Přidáváte cukr a přeslazujete kvasící traumata uzavřená v sáčku-bublině.

Když zamilovanost pomine, přichází sebestřednost, kterou přilejeme do bubliny. Jednoduše metafora dalšího kvasícího trauma, kterou uzavřeme do sáčku. Sáčky-bubliny je potřeba otevřít a nechat jejich obsah volně vytéct. Toxický člověk si kvasící sáček urputně drží, brání si jej a stabilně o něho pečuje. Někdo sáček pootevře a znovu jej uzavře, protože na sebe pospíchá a bývá vyděšen jeho obsahem. Bojí se a utíká před ním.

Když si svou bolest "zvědomíte", uklidníte se a přestanete na sebe pospíchat. Když porozumíte tomu, co je čistá láska, potom se teprve začnete uzdravovat. Začnete se svým tempem učit a měnit své hodnoty. Ave poustevníci.